Povinné očkování
Zásadnĕ nesouhlasíme se zámĕrem ministerstva zdravotnictví zastřešovat termín povinného použití povinného očkování na 18 mĕsíců u MMR vakcíny a tuším na 12 mĕsíců u hexavakcíny. Jako otce malé šestimĕsíční holčičky se mĕ tato otázka osobnĕ týká. Odmítám hrát se svým dítĕtem ruskou ruletu, dát ji jako testovací laboratorní myš na oltář mezinárodních korporací. 18 mĕsíců, natož 12 mĕsíců, je strašnĕ málo. Zkušenosti například z Japonska ukazují nejlepší jako optimální vĕk se zahájením očkováním až kolem dvou let stáří dítĕte. Tehdy dosáhli nejnižší kojenecké úmrtnosti.
***
Princip očkování není až tak jasný, jak nás učili na školách. Existují vážné pochybnosti o celé této proceduře. Zde bych rád shrnul nĕkteré z nich.
1) Je otázkou, jestli očkování vůbec chrání před nemoci, před kterými se očkuje. My v podstatĕ nevíme, jak funguje imunitní systém (IS), nevíme, k čemu přesnĕ jsou protilátky. Předpokládá se, že protilátky jsou hlavní výzbroj tĕla pro získání imunity proti nemoci. Ale to v podstatĕ není pravda. Vždyť například testy na HIV jsou založeny na tom, že se v krvi hledájí protilátky proti viru HIV. Protilátky proti viru HIV v krvi infikovaného neznamenaj žádnou ochranu proti tomuto viru, jsou však důlazem přítomnosti tohoto viru v tĕle človĕka. Pacient na AIDS neumírá pro nedostatek protilátek, ale pro selhání celého imunitného systému. Imunita se skládá ze dvou částí: Z th1 a z th2. TH1 je buneční složkou IS, tvoří ji nĕkolik druhů T lymfocitů, které fyzicky bojují proti nákaze. Nachází se ve sliznicích, které tvoří mezistupeň ke kontatu s vnĕjším svĕtem. Tato složka se vyburcuje dříve, než do boje nastoupí th2 humorální složka imunity a protilátky. Vše je regulováno samotným organismem. Jakmile nákaza překoná sliznice, tĕlo se začne bránit tím, že vytvoří symptomy nemoci (horečky, kašel, výtoky) atd. Symptomy nemoci netvoří viry a mikroby, ale obranná reakce organismu na nĕ. Když človĕk není nemocný neznamená to, že je zdravý, jen, že jeho tĕlo v současnosti nebojuje proti žádné infekci. Špatný imunitní systém nevede k tomu, že je človĕk pořád nemocen, spíše naopak k tomu, že není nemocen vůbec.
Doba, než nákaza překoná sliznice, se nazývá inkubační dobou. Je to důležitý čas pro organismus, aby nabral síly pro hlavní boj s nemocí. Protilátky jsou bílkoviny, které se vážou na nepřátele a tím je učiní lépe rozeznatelné pro lymfocity. Ale samotné protilátky nic nelikvidují. Nejsou důkazem imunity, ale toho, že nákaza překonala bariéry sliznice a že byl aktivován imunitní systém jako celek. Aktivita th1 je rozhodující pro výsledek boje s nemocí, ne aktivita protilátek. Naopak, se ukazuje, že protilátky samotné imunitní reakce tlumí. Tvoří důležitou součást dĕje v přechodu od překonání nákazy ke klidovému stavu. Očkování samotné však obchází sliznice, umĕle (a dlouhodobĕ) aktivuje imunitní systém, čímž porušuje rovnováhu mezi th1 a th2 a v konečném důsledku imunitu olabuje. Funkce th2 není pouze vytvářet protilátky, ale budit imunitní systém do boje. Očkování tento vyladĕný stroj naruší a rozbourává.
Při velkých epidemiích neštovic v devatenáctém století byly nejvĕtší ztráty - u proočkované populace. Naopak, populace, která nebyly proočkovány, se s epidemií poradily lépe. Očkování vzniklo tehdy, kdy jednoho "šílence" napadlo nakazit vlastního syna kravskými neštovicemi a pak pravými. Syn neonemocnĕl. Avšak - již tehdy se vĕdĕlo, že kravské neštovice nechrání před neštovicemi pravými. Tento syn mĕl pouze štĕstí, že se nenakazil. Pokud by byl tento pokus proveden dnes, u vĕdecké obce by neobstál.
2) Očkovací vakcíny obsahují ve stopovém množství rtuť, která je nezbytná pro samotný výrobní proces. Je-li přítomnost rtuti menší než stopové množství, nemusí se uvádĕt v příbalovím letáku. Problém je, že stopové množství rtuti je pro například pĕtikilové novorozenĕ až dvakrát vĕtší než bezpečné množství. Novorozenĕ může dostat až dvojnásobnou dávku rtuti, než je pro nĕj bezpečné, aniž by to bylo uvedeno na příbalovém letáku. Rtuť je jed a jeho účinky se násobí v kombinaci s jinými jedy - například s hliníkem.
3) Očkovací vakcíny obsahují hliník, který se používá pro umĕlé vyburcování imunitního systému k boji proti "nákaze" z vakcín. Problémů je nĕkolik. Hlavnĕ - hliníkaté soli nejsou rozpustné ve vodĕ, tudíž se nevylučují z tĕla ledvinami. Naopak, zůstávájí v tĕle dlouhodobĕ a dlouhodobĕ takto burcují imunitní systém, což tĕlo či tĕlíčko samozřejmĕ zatĕžuje. Navíc je jedovaté. Je známé, že při dialíze se nesmí používat voda, ve které je přítomen hliník, protože pak dochází k otravĕ organismu, hliník se mlže dostat například i do mozku a působit sympmtomy, které se podobají například autismu. Bývá napadeno řečové centrum (dítĕ přestává mroukat), bývá utlumena svalová koordinace (dtĕ se přestává vyvíjet normálnĕ, může docházet i k regresi, dítĕ přestává umĕt to, co už umĕlo) a k nechutenství (dítĕ naráz odmítá kojení, bývá mrzuté). Může dojít k zánĕtu mozkových blan (tzv neutišitelný encefalytický křík - dítĕ může nepředstaviteln křičet hodin, ale i dnů v kuse). Přítomnost hliníku v mozku může vést v mírných případech k lehké mozkové disfunce, jako dislekcii, disgrafii, ADHD, ale možná i k autismu, ne-li k nĕčemu horšího. Každý máme svou hranici tolerance k hliníku, avšak tato hranice je u každého jiná, individuální. Existuje zde princip poslední kapky a utrženého ucha. Čím více vakcín obshující hliník dostaneme do tĕla, tím vzrůstá pravdĕpodobnost překročení osobní hranice tolerance k hliníku a velkých zdravotních problémů.
4) Očkovací látky neobsahují pouze antigeny, proti kterým se očkuje. Neboť se očkovácí látka vyrání "kultivací" virů na živých organismech (zvířata, potracené plody apod), obsahují i cizí vzorce DNA, ale také mohou obsahovat i viry, které byli přítomné v kultivačním mediu. Navíc, vpich poškozuje i samotné buńky organismu, v místĕ vpichu jsou tedy i DNA samotného dítĕte. IS zblblý hliníkem však nepozná, proti čemu má bojovat a tvořit protilátky a proti čemu ne. Tudíž očkování může naučit imunitní systém bojovat i proti vlastní DNA, proti vlastnímu tĕlu. Vznikají autoimunitní onemocnĕní a alergie. Jestli je dítĕ v té dobĕ přikrmováno, může vzniknout i alergie na nejrůznĕjší složky potravy.
5) V dobĕ očkování musí být dítĕ dokonalé zdravé. Jak však vyloučit, že třeba dítĕ není v inkubační dobĕ?
Funkce protilátek spočívá v přechodu od nemoci ke klidovému režimu. Utlumují imunitní reakci tĕla. Samy o sobĕ netvoří imunitu proti žádné nemoci. To, že má človĕk protilátky, nezaručí, že se nestane například bacilonosičem. Samotné očkování porušuje rovnováhu mezi th1 a th2, což oslabuje imunitu jako celek. Nemoci se nevýmítily očkováním, ale dlouhodobým mírovým obdobím, kvalitnĕjší hygienou, životním stylem, bydlením, odpočinkem, kvalitnĕjším zdravotnictvím a důsledným uplatńováním protiepidemických opatření (například izolace nemocných, karanténa tĕch, co přišli s nemocemi do styku, dezinfikace, hygiena). Proti velkým epidemiím nás nechrání proočkovanost populace, ale kvalitní, dobře fungující stát a zásaóbováním. Naopak, epidemie přichází tam, kde zkolabuje státní moc, nehledĕ na proočkovanost. Zkušenosti s očkováním v rozvojových zemí ukazují, že kde se očkuje, tam se zvyšuje novorozenecká úmrtnost. Očkování v raném vĕku dítĕ nechrání, ale ohrožuje. USA spadla v novorozenecké úmrtnosti ze třetího místa v 50. letech až nĕkam za Kubu do třetí čtvrté desítky tím, jak skokovĕ vzrostl počet očkovacích vakcín a antigenů v nich. Dále rostĕ počet alergií, autoimunitních nemocí a autismu.
Článek napsán s využitím knihy MUDr Ludmily Elekové - Očkování, jejich účinky, následky a jejich léčba (Meduňka 2013) a jiných zdrojů.
VQM.